Stojím před botníkem a nevěřícně kroutím hlavou. Vždyť tyhle střevíčky jsem kupovala nedávno, jak to, že vypadají tak rozdrbaně? A támhle ty botičky? Ty překrásné, bílé polo kozačky, ty jsem snad domů dovlekla včera. Nebo ne?

Tuším, že botky jsou pěkně vypečená stvořeníčka a náramně si užívají svých práv, která jim od pradávna patří. Ona totiž není botka jako botka. Když ještě tak zhruba před sto roky váš pradědeček vysoustružil a vydlabal patero dřeváků pro celou svoji rodinku, mohl si po právu dát v klidu na kanapíčku šlofíčka a přemýšlet o tom, jaké pivečko bude točit jeho soused Hlavín v místní hospůdce o pátečním podvečeru. Svůj úkol splnil, mamču i děťátka zajistil botkami na dalších pět roků, žádné výčitky mu ze strany příbuzenstva tedy rozhodně nehrozily.

Ale naše slavné jedenadvacáté století je tak dopředu a tak supermoderní, že botky se vám rozpadnou v ruce ještě dřív, než si je kolikrát donesete domů z nějakého obchodu, kde ceny botiček dosahují závratných výšek a směle konkurují zlatým hodinkám, ale ta kvalita, ta tedy chodí žebrotou a skuhrá téměř v každém botníku naší krásné země.

Onehdy jsem si v rychlosti obula a do deště vyběhla ve svých milovaných polobotkách, které se u nás doma ještě nestačily ani ohřát.   Ale netuším, jak se to mohlo stát, botky byly od špičky nějak zvláštně odlepené a sloužily spíše jako protékající loďka, rozhodně tedy moje nožky před ničím neochraňovaly.

A tak jsem si velmi rychle a na vlastní kůži uvědomila, jaké to je běhat bosky, jako za dávných časů, kdy nehrozilo, že si do nohy zapíchnete kousek skla, nebo injekční stříkačky.

Trochu jsem se na svoje botky zlobila, ale co naplat, posloužily mi spíše jako orloj na věži a upozornily mě na to, že na deštivé brouzdání musím být doopravdy a co se týká botiček obvzláště, pořádně připravena, a ne jen tak halabala skočit do něčeho, co botky už jenom připomíná.

Krásné, veselé, podzimní běhání a třebas i v děravých botkách vám ze srdce přeje

HANGELY ANN