NAROZENINOVÉ „ PŘEKVÁPKO“ JE BOMBA PRO KAŽDÉHO

 Minimálně jednou do roka se vám všem stane ta velmi příjemná příležitost, a to jsou vaše vlastní narozeniny.

 Je dokonce úplně jedno jestli slavíte jeden rok, nebo devadesát devět, narozeninový den si slavnostně užije každý velmi rád, a kdo říká, že ne, tak mu nevěřte. Negativní reakce může docela klidně pocházet z narozeninových oslav let minulých, kdy například naprosto technický anti talent obdržel jako skvělý dárek „ počítačový kurs“ nebo pojídač steaků a burgerů byla na oslavu pozván do cukrárny. Ale to všechno odnesla voda a jsou tu narozeniny nové a teď je ten správný čas na nápravu.

  Moje zahřívací oslava narozenin začala právě včera a mohu doporučit každému, na přání pošlu i detaily, dokonce mohu i zařídit program.

  Je pravda, že se mi nejdříve vůbec nikam nechtělo, už mám té tmy a vlezlé zimy tak nějak plné zuby, ale co nadělám, narodila jsem se v tomto čase, je tedy potřeba se vzchopit a slavit.

  Po krátké úvaze jsme se s Petrem (můj statečný a ke všemu vytrénovaný manžílek) dohodli, že pojedeme MHD busem, cca 6 stanic a poté navštívíme lehce nadprůměrně cenově drahou restauraci, aby byl zážitek dokonalý.

 Po nastoupení do busu nás do nosu uhodila známá vůně“ bezdomovectví“. Bus byl narván k prasknutí, přeci jenom byl podvečerní čas návratu běžných lidí z práce a studentů ze škol, ale to bezdomovcům vůbec nevadilo. Dvě skupinky obsadily přední a zadní část dlouhého busu a průběžně na sebe pokřikovaly. Vůni „bezdomovectví“ ještě silně posiloval sice na první pohled roztomilý, ale jinak šíleně smradlavý pes. Skupinka byla oblečena do různých typů hadrů, svetrů, bund, vše špinavé, smradlavé. Nejveselejší z celé skupinky byla postarší paní, která ještě navíc neměla nohu, ale velmi zručně skotačila o jedné noze o berlích tak, že by jí i olympionici mohli závidět.

 Po cca třech zastávkách této „ společenské“ kratochvíle skupinka vystoupila všemi dveřmi co šlo, a celé osazenstvo v buse si hluboce oddychlo. Ale jedno známé staročeské přísloví říká, že „ člověk nemá chválit dne před večerem“. Na příští zastávce po nastoupení nových lidí do busu se najednou celá zadní část pasažérů v buse dala do prudkého úprku do přední části.

  Když jsme se udiveně podívali proč, uviděli jsme novou skupinku bezdomovců, tentokrát úplně namol, ale ještě ke všemu jeden z nich neměl oko a to druhé bylo nateklé jak po ráně železnou tyčí. Váleli se po sobě po všech uvolněných sedačkách, křičeli a odhadem sto padesát „ normálních lidí“ se tísnilo v malém prostoru přední části busu. Jeden malý chlapeček s koloběžkou se na mě udiveně podíval a otázal se,“ to by mě tedy zajímalo, co se těm pánům stalo“?

 A to podotýkám, že žijeme v normální části moderní Prahy, a ne nikde v Brooklynu, nebo ve slamu Jižní Argentiny.

  Musím říci, že jsme docela zalitovali, když jsme museli vystoupit, ale nebylo proč, neboť čekala druhá část večera.

  Restaurace byla celkem prázdná, usadili jsme se, objednali a najednou zjistili, že pán z druhého páru, který v tu chvíli seděl u vedlejšího stolku, se tak hlasitě do mobilu dohaduje se svojí exmanželkou o výběru střední školy pro jejich potomka, že nebylo úniku to neslyšet.

  Požádali jsme o výměnu stolku, a když nám udivená obsluha vyhověla, došlo nám, že i velký prostor restaurace je na hlučného pána malý. Požádali jsme už smějící se obsluhu o trochu hudby, bylo nám vyhověno, prostorem se rozezněl italský jazz, pána to trochu ztlumilo a vše začalo vypadat úplně „ narozeninově „ běžně.

  Byli jsme asi tak odhadem v půlce přípitku a výborné večeře, když ke stolku za námi usedl pán celý zahalený do teplákové soupravy s kapucí na hlavě. Vytáhl roztrhanou papírovou tašku, obsah vysypal na stůl a začal se v něm přehrabovat. Bylo mi jasné „ o co jde“. Opět bezdomovec, tentokrát „ nepáchnoucí“, ale za to asi tak tři dny „ před kriminálem“. Obsahem jeho tašky byly totiž různé peněženky, které prohrabával, doklady a karty vyhazoval na jednu hromádku a peníze na druhou.

  Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo plakat. Když obsluha, mimochodem velmi příjemný klučina, přinesla pánovi jídelní lístek, jen se na něj podíval, vytáhl z kapsy pivo v plechovce, před ním ho načal a napil se.

  Při odchodu jsme se klučiny zeptali, jak to bude řešit, smál se a povídal“ no, do tohohle nejdu, ale máme vedle v ulici příslušníky, za chvíli je zavolám“.

  Sečteno podtrženo, večeře nás odhadem stála tisíc pět se korun, ale doprovodný program byl k nezaplacení. A to vůbec ty bezdomovce nesoudím, nekritizuji, jen jsem možná dostala od života lekci, že pokud žiju úplně v klidu, mám rodinu, přátele, kde spát, kde se umýt a dokonce peníze na dražší večeři patřím mezi obdarované, šťastné lidi, a ke stěžování jakýmkoliv směrem nemám pražádný důvod.

 Krásné zimní dny vám všem vesele přeje vaše HANGELY ANN