„ Konec všem planým dohadům a snům. Po dlouhém vyjednávání v senátorských lavicích bylo definitivně rozhodnuto. Opovrhovaný a znevážený učitelský stav byl zařazen do kategorie „ DŮLEŽITÉ“ a zamrzlé ledy se pohnuly tím správným směrem. Pro vystudované osoby, které se odváží jít srdnatě do prvních řad školních tříd a budou v nasazení vlastního života vyučovat nezvladatelnou a leckdy i nevychovanou mládež, platí od této chvíle ochrana státního významu. Jejich platové podmínky jsou od příštího měsíce postaveny na úroveň poslaneckých výhod a odměn. Neboť, jak řekl klasik: „ co by si náš poslanec počal v parlamentu, kdyby ho v páté obecné ve vyjmenovaných slovech neproháněl třídní Souhrada“. Mrzké finanční ohodnocení a nejistota je minulostí, tak lze alespoň částečně splatit dluh našim statečným pánům učitelům, učitelkám.“ Konec citátu z Lidových novin, které vyšly v roce 1926.

 Po plných 91 letech, v roce 2017 by se naši předci nestačili divit. Učitelský stav je znevážen a znehodnocen ještě hůře než před sto lety. Finanční odměna se nekoná, pouze se stala omílanou fata morganou v chorých hlavách našich milovaných zákonodárců, kteří “ chtěje se svým třídním učitelům pomstíti“, rozhodli se tím nejvychytralejším způsobem slibovat platy a odměny, které ve skutečnosti žádnými odměnami nejsou, neboť po odpočtu povinných daní a odvodů věčně nenažranému státu, přistane na účtech našich učitelů ve velké většině nejvíce 150,- korun a to už musí být sakra zařazeni v tabulce „ učím sto let a padám na hubu“. Spíše to vypadá, že naši zákonodárci trávili celé dětství ve škole židovské a ne obecní. Neboť, jak jednomu jako přidat a na druhé straně ještě více ubrat ovládají s nekonečným mistrovstvím.

  A tak jsme svědci úkazů před pár lety nemyslitelných. Před začátkem tohoto školního roku se ve sborovnách především větších měst scházejí zbytky statečných pedagogů v důchodovém věku, jejichž prořídlé stavy doplňují různá individua z celého spektra lidských oborů, protože mají tu odvahu zkusit něco jiného, ale proboha „ opravdu jenom na chvilku“.  A za týden se všichni postaví před technicky vyspělou a citově opožděnou a zakrnělou mládež deváté generace. Celý rok se budou odehrávat scénky, jako kdyby pravěký lovec navštívil počítačové centrum NASA. S tím, že pravěký lovec bez prostředků jsou naši pedagogové a počítačové jednotky držících v rukách mobilní telefony nejdražších značek jsou studentíci již od útlého věku.

  Že komunikace a porozumění nebude možné je jasné již od počátku. Zkuste takovému rozcapenému a rozchechtanému jedenáctiletému mladíkovi vyprávět něco o roce 1968 a zkuste přitom stát u tabule s křídou v ruce, pobaveně protočí oči v sloup a okamžitě jeho hbité prstíky začnou psát do I Phonu zprávu ve znění „ ty vole, jakmile skončí tenhle muzeální kurz trapnosti, sejdeme se na rohu a dáme trávu“.

 A tak budiž provolána nekonečná sláva a obdiv všem pedagogům, kteří se odváží, zapomenou na nedůležité peníze a prestiž a příští týden se před ty lavice postaví.