KUDY MÁME  JÍT, KDYŽ ….aneb…. JAK PŘEŽÍT TĚŽKOU SITUACI……..

 Tak krásně máme vždy nalinkované plány………. Tak přesné časové harmonogramy nás vedou i tam, kde bychom se snad nikdy neocitli…….

 Někdy zabloudíme schválně, někdy se ztratíme naprosto neplánovaně……… zlobíme se na celé daleké, široké okolí, že nám neřekli, kudy vede ta správná cesta, ale naopak, nechali nás v tom pořádně vymáchat a ještě se nám za rohem smáli…….

  Chvilku se kaboníme, dáme si panáka na vztek, nebo se odreagujeme během na pět kilometrů okolo lesa…….

 Jsou ale v životě situace, kdy si nevíte rady a běžné utěšování nepomůže……

Jedno sobotní ráno, zcela nedávno se probudíte a ještě zpracováváte to letní vedro, i když v této deštivé přeháňce jsou vedra zapomenuta, jako loňský sníh.

     Takže se to sobotní ráno probudíte, oběhnete blog domů se svým věčně nevyvenčeným psem a potom už dáváte do hrnečků voňavý čaj, chystáte šunčičku a křupavý rohlíček a čas si plyne tak líně, tak odvázaně a vůbec nic po vás nechce. Úplně lehkovážně přemýšlíte, co vůbec budete tento víkend dělat, protože nic se vám beztak dělat nechce a trochu vás nic nebaví a trochu si chcete zalenošit. A jen tak, aby jako byla kulisa si pustíte rádio, ranní zprávy……..

 Od rána je hlavní zprávou hlášení o nějaké šílené nehodě u Vodňan, kde zemřelo mnoho lidí, další jsou zranění a dál už hlasatelka líčí jednu hrůzu za druhou. Jediné co vás napadne, „ chudáci, zase jedna rodina bude moc smutná, Bože tolik lidí tam zemřelo…. to je strašné.“

  A POTOM ………… Potom zazvoní telefon a vy se dozvídáte ….. že to je vaše rodina ……vaši nejbližší …. rodina vaší sestry………..

ŠOK………. BEZNADĚJ ………… Třesete se bezmocí a zoufalí nekonečnou bolestí ………..

Přicházejí dny, kdy pláčete i ve sprše …….. kdy nemůžete přejít v klidu ulici ……. Kdy nemůžete bolestí a zoufalstvím dýchat ……… kdy nemůžete spát ………. A pořád na ně myslíte ………..

  Tak byste je chtěli obejmout ……….. ještě jednou jim všem říct, že je máte moc rádi …….. už to nejde……… alespoň na tomto světě ne……….

A CO DÁL?

V jedné staré knize pouštních myslitelů se píše, „ nemůže tkadlec i ve chvíli největší bolesti přestat tkát plátno na šaty, lidé by si neměli z čeho v zimě ušít plášť“…….. a „ nemůže lékař, i když ho žal svírá, přestat sbírat léčivé byliny za přicházejících nocí, to by lidé neměli hojivé masti a léky ve chvílích bolesti“ ……..“ a nemůže maminka přestat kolébat své dítě, i když jí srdce puká žalem“…….

A TO JE CESTA……..

Musíte žít dál, musíte se obléknout, umýt hrnek po ranní kávě, musíte koupit brambory a sýr, musíte si vyprat svetry a kalhoty…….. musíte…….

Protože, ti, co odešli, i když za to nemohli a nic nikomu neudělali, si chtějí tu kávu dát s vámi, chtějí vidět, že zase upečete koláč, chtějí s vámi plakat a chtějí tu s vámi žít, i když se v tuto chvíli můžete dívat pouze na jejich fotografii……..

Musíte žít…….. protože až nastane i váš čas……. co byste jim potom vyprávěli? Kolik zážitků je potřeba ještě prožít a zažít…….. kolik chyb udělat……. Kolikrát se ještě smát……..

Jedině s plnou dlaní a srdcem otevřeným je dovoleno odejít, i když ti, co zůstávají, si oči pláčem již vyplakali……….

Je to běh našich životů……… jsou to naše sudby…….. naše osudy……… je to ŽIVOT SÁM…..

A tak vy všichni, kteří v tuto chvíli prožíváte nějakou hodně těžkou a smutnou chvilku dýchejte a i přes slzy se usmějte s vašimi, kteří jsou zde s vámi, i když již jiným způsobem….

A já? Budu dělat to samé……. Moji drahoušci, co se na mě v tuto chvíli již dívají pouze z fotografie, mi pomáhají a jedině tak mohu pracovat a přemýšlet a mít strach a zase dýchat……….

KRÁDNÉ DNY VÁM VŠEM PŘEJE DNES VELMI SMUTNÁ HANGELY ANN