PŘEJTE SI ABSOLUTNĚ COKOLIV……

„ CHCETE ZAŽÍT SKVĚLÝ KONCERT JIŘÍHO PAVLICI & HRADIŠŤANU ? PROČ NE. MÁTE HO MÍT……..“

  Někdy se stává, že se všichni tak nějak bojíme mít nějaká, jakákoliv přání. Jestli to jsou ještě podvědomé pozůstatky z dětství, kdy jste museli tak moc prosit o čokoládového králíčka, až ve chvíli – asi tak po osmi měsících pláče a proseb u dospěláků ve své rodině -, kdy jste ho konečně dostali, vám ani nechutnal? Nevím, nějaké pozadí to mít bude, ale docela bezpečně již dovedu odhadnout hranici, kdy se to „ území bez přání“ přihodí každému z nás, a to bez výjimky.

   Už se začínáte usmívat? To je dobře. To totiž znamená, že i vy všichni na celém světě jste se nebáli chodit po volné prérii nekonečných přání, a velmi mnoho přání se plnilo rychlostí raketové včelky na jaderný pohon. A potom? Potom nám bylo deset, šestnáct, pětadvacet a ach zodpovědných třicet a čtyřicet pět a kde ta všechna přání jsou? „ Že nic nemá smysl?“ A kdo to řekl?

  Pojďte se mnou a za mnou, budu vám v následujících příbězích vyprávět věci těžko uvěřitelné a přesto tak reálné a skutečné, jako jsou skutečné dlaně na druhé straně vaší ruky.

                                     PŘÍBĚH PRVNÍ – ALE ZA TO NABITÝ ENERGIÍ

 V tomto roce máme s mým „ manžílkem“ ( pracovní název pro druhou polovinu našeho páru a super chlapa Petra v jedné osobě) jedno důležité výročí.

  Což o to, každý z vás prožívá div ne každý druhý týden nějaká výročí. Buď se narodila babička, nebo spolu žijete již kus života, nebo oslavujete, kdy jste si pořídili prvního pejska, jak říkám, všichni stále mají důvod….důvody k oslavám.

  Naše výročí je takové, inu hodně, zvláštní. Kromě běžného pracovního a rodinného nasazení totiž zcela živelně a s plným nasazením rádi pořádáme různé kulturní akce a aktivitky, všude tam se vyskytujeme, samozřejmě nejvíce a nejblíže místu, kde bydlíme. Takže v Praze, ale také v Načeradci, což je ….. pardón, byla, téměř zapomenutá vesnička, malý městys, pár kilometrů u Vlašimi.

  Začínalo to docela nevinně, různými pozvánkami na kávu pro širokou veřejnost, rozrůstalo se to přes vánoční „ pastýřské hry“, až veškeré naše dobrovolné konání přerostlo do obrovských „ ševcovských jarmarků“, „ hudebního festivalu – Načeradecké hudební léto“, „podzimních ochutnávek Svatomartinského vína“ a konce to nemá ani o vánocích, to vždy jen tak ( cha, cha, znáte to) připravíme dvoudenní výstavu staročeských betlémů s programem. Jak a kdy se co koná, mnoho krásných fotografií a pozvánek ostatně najdete na stránkách www.zivetradicepodblanicka.cz.

   Letošní zima nás, a mě specielně možná trochu více, zastihla příšerně vyčerpané a již naplno rozhodnuté „ se vším už seknout“. „ Konec konců“, říkali jsme si, „ dobrých a úžasných a super skvělých akcí „ jsme se za těch deset let napáchali již doopravdickou hromadu, že by to vydalo na kompletní seznam encyklopedie Britanica, což je snad nejrozsáhlejší encyklopedie celé zeměkoule.

 A ještě jednou, abych vše zdůraznila, jsem si nejdřív sama pro sebe a potom i nahlas zopakovala větu, „ těch DESET LET“. A v tu chvíli se mi zastavilo srdce.

   Takže my máme za sebou DESET LET dobrovolnictví v první linii, kdy jste chvilku obklopeni množstvím pomocníků a dobrých lidí, aby v druhou chvilku se na vás všichni vykašlali a s ničím vám nepomáhali, a jen tak jakoby návdavkem vás ještě k tomu všemu pomlouvali vymýšlením nehorázných nesmyslů. I když????? I když na tyto typy lidiček máme my „ Jihočeši“ docela trefné úsloví.

   „ Nechceš s ničím pomáhat, pomlouváš nás, kudy chodíš a chceš jenom ubližovat? Tak přijď v sedm večer na Hlavní nádraží, přijede vlak do Horažďovic a odtamtud vyráží každý večer výprava do Rakous, tam ti bude dobře“.

  A myšlenka na brzké ukončení našich všemožných kulturních dobro – akcí vzala tak rychlé boty do zaječích, že jsem se ani nestačila divit a ohlédnout se za ní, kudy, že to pádí. Vždyť místo záseku a konce bylo potřeba naplánovat a připravit celoroční oslavy a všechny akce ještě více vyšperkovat a dovést do naprosté dokonalosti tak, aby si lidičky po jejich návštěvě ještě dalších deset let říkali, „ ty jóóóóó, v tom Načeradci, tam je to super, a v tom roce 2018 to bylo naprosto luxusní a úžasné.“

 Což o to, jarmark, i když je tradiční, řemeslný a ševcovský už jsme celkem připravit uměli, chtělo to pouze pár řemesel a překvapeníček navíc a úspěch byl téměř zaručen již měsíc dopředu, ale hudební léto? Něco tak náročného, co má za cíl řadit se mezi hudební barokní a renesanční festivaly v Českém Krumlově a v Olomouci? Takový hudební počinek nelze odbýt jen tak, to chce něco pořádného, něco opravdu super, něco, o čem se ani neodvažujete pomyslet mini sekundou v tom nejtajemnějším zákrytu svého rotujícího mozku.

 Už správně všichni tušíte, že na kytaru a na cembalo jsem nevyrazila na úvodní koncert hrát já sama, doprovázena zvučnými tóny trumpety mého manžílka Petra. I když tyto nástroje celkem slušně ovládáme, ne, ne, v mém, na počátku zimy uštvaném řídícím centru pro „ páchání akcí“ se zrodila myšlenka na absolutní top špičku, pro nás nedosažitelnou.

  Napadlo mě totiž, zřejmě bez pudu sebezáchovy, „ co kdyby nám úvodní koncert zahrál Jiří Pavlica a Hradišťan?“  Samozřejmě v první vteřině jsem sama sobě poklepala na čelo. „ Jsi blázen?“  „ Vždyť o nás ani nezavadí, o takové dva šílence, jako jsme my s Petrem, a budou se našim počinům určitě smát, vždyť koncertují s filharmoniemi a jezdí po celém světě.“

  Ale vedena nějakou neznámou tažnou silou jsem přeci jenom vyhledala kontakt, vytočila číslo, …….. A ??????

A potom nastaly sice čtyři měsíce příprav, o kterých vám budu jednou v nějaké hodně tlusté knize vyprávět, ale musíte už mít připravených asi tak odhadem deset bas vína a neplánovat dalších pět let odjezd do nikam. Protože ty přípravy byly tak náročné, a protože jsme chtěli, aby vše klapalo jako na drátkách, tak ještě navíc k tomu vyčerpávající v tom smyslu, že já jsem konečně zhubla potřebná tři kila a Petr se sám, prosím a to zdůrazňuji, sáááááámmm, naučil vytvořit rezervační systém vstupenek na internetu, což předtím považoval za holé bláznovství, asi jako kdybychom chtěli učit Eskymáka skákat na velbloudovi na Sahaře.

 A potom byl pátek, šestého července 2018, my jsme s Petrem přivítali mraky hostů a návštěvníků, uvedli jsme Jiřího Pavlicu a Hradišťan a jenom neschopní ani slůvka seděli těsně u housliček a cimbálu a poslouchali překrásné písničky a vzdáleně vnímali nekonečné potlesky nadšených lidí.

 A když se v jednu chvíli na mě otočila naše dcerka Térinka a řekla mi, „ tak vidíš, dokázali jste to“, bylo mi jasné, ŽE NA SVĚTĚ JE MOŽNÉ VŠECHNO, ALE ÚPLNĚ VŠECHNO. Protože naše šílené počínání nenechalo klidné ty lidičky z Načeradce o okolí, kteří vědí, jaké náročné to musí být a nabízeli nám pomoc, kudy chodili. A nejenže nabízeli, také opravdu makali a pomáhali.

 A naše, abychom tak řekli, manželské a pracovní období se od této chvíle již navždy bude odpočítávat na „ období před HRADIŠŤANEM“ a na „ období, kdy u nás byl a hrál JIŘÍ PAVLICA A HRADIŠŤAN“. Protože Jiří Pavlica a Hradišťan, to nejsou jenom veleznámí a úspěšní muzikanti po mnoho let, to jsou především super lidičky, kteří se nebojí přijet ani k nám, kteří vám dají pocítit, že jste součástí jejich světa, kde znějí ty nejnádhernější písničky o lásce, o naději, o doufání, o radosti, o těžkém údělu, který jediný má smysl.

 Krásné, letní dny plné odvahy a naplněné přáními, které se plní vám všem z celého srdce přeje vaše HANGELY ANN.

Novinky také na na  hangely.blog.cz