TAK LIDI, KURŇA, SPĚTE NA LETIŠTI… POSLEDNÍ VÝZVA

       KROK č. 4 k úspěšnému žití na planetě Zemi

Jsou to takové zvláštní časy. Svátky a volno žádné nikde v dohlednu. Jaro jakoby tak tři dny je a potom zasejc není. Inu říká se těm dnům, „ ŠEDIVÁCI NEDOVAŘENÍ“.

 Někdo si čas krátí bloumáním po obchodech, někdo už začíná sypat semínka paprik a rajčat do kelímků, někdo jen tak otráveně chodí do práce a vychovává zdivočelé děti.

 Ale tenhle čas, a dokonce přímo dnešní den je již od začátku stvořený pro blázniviny a veselé příhody od samého rána.

 Zcela nedávno jsem čekala v Praze, Na knížecí na autobusové zastávce. Ještě mi zbývalo tak odhadem deset minut k odjezdu autobusu a byla jsem pevně rozhodnuta je nějak přečkat, když tak civění do oblak taky není úplně k zahození, minimálně podporuje fantazii.

  A ve chvíli, kdy jsem jen tak bezcílně přivírala oči, začal ke mně doléhat mužský hlas. Nejdřív jsem si myslela, že ten „ pán“ patří k čekající paní přede mnou.

  Ale za pár vteřin mi bylo jasné, že jeho „ výzva“ je směrována ke každému, kdo okolo něj jde, kdo vedle něj stojí, že jeho „ výzva“ patří celému světu.

  Velmi pikantní na té situaci bylo to, že pán byl velmi vkusně oblečený, čistý, nebyl opilý, ani inteligenčně retardovaný, ale právě proto mátl vzhledem, byl to totiž bezdomovec.

 „ Vemte si hranolky“ začínal jeho monolog. „ Právě jsem je vytáhl támhle z odpadkového koše“, velmi vážně a přesvědčivě nabízel nejen mě, ale celé frontě na autobus a okolo jdoucím lidem zbytek vyhozených hranolků.

  Otáčela jsem hlavu, co to šlo, abych nebyla poctěna ochutnávkou přímo před zraky celého autobusového nádraží. Tím to ale neskončilo.

  „ Víte, kde jsem dneska spal?“, položil otázku směrem k nám. Nikdo mu neodpověděl, což pánovi naprosto nevadilo. Velmi upřímně se na nás, čekající, díval a klidně nahlas pokračoval.

 „ Dneska jsem spal na letišti,“ řekl velmi radostně. Nikdo ani nehlesl, aby z toho nebyl probůh dialog.

  „ A víte, že na letišti se dobře spí?“ pokračoval ještě nadějněji, že nás přinutí ke konverzaci.

„ A víte, proč se na letišti tak dobře spí? Je tam čisto, hezky, mám to tam moc rád.“ V tuto chvíli již pán začínal připomínat dobrovolného, reklamního agenta letiště Václava Havla v Praze.

    „ A to byste se divili, kolik nás tam dneska spalo, kolik nás tam je.“ Velmi pozitivně a vesele nepřestával v halasném, ale přesto nádherném monologu.

„ A na letišti mají i hodnou pořádkovou službu, vyhodili mě až k ránu, ale byli slušní, jó na letišti.“ Předával nám svoji radost.

„ A víte co, jste všichni celý smutní, radím vám dobře, běžte na letiště.“ Bylo mu nás líto a chtěl nás už dokonce potěšit.

   V tu chvíli přijel můj autobus, já nastupovala a ke své lítosti už jenom z dálky slyšela, „ jó na letišti, tam se žije, měli byste tam jet, říkám vám, jeďte na letiště.“

 Bylo to k neuvěření, ale celý den mi bylo do smíchu, celý den jsem myslela na nesmyslnost zbytečných starostí a začala se těšit na den, „ kdy si jen tak, pro radost vyrazím na letiště.“

 Nebojte se udělat do samé, je to k neuvěření krásný návod, jak si přivolat veselou náladu a odlehčit každou těžkou chvilku. Jen tak, bezcílně jeďte na letiště, tam je dobře, tam se žije.

KRÁSNÉ DNY VÁM Z CELÉHO SRDCE PŘEJE VAŠE HANGELY ANN