Se železnou pravidelností zkouším trpělivost a smysl pro humor všech nebeských bytostí, které se po svaté Cecilce objevují během adventní doby v našem časoprostoru.

     Jakkoliv se to může zdát být  ode mě opovážlivé, opak je pravdou nad slunce jasnější. S temnými, hnusnou mlhou prolezlými rány a s večery, které hodlají začínat už ve čtyři hodiny odpoledne se přehodí výhybky lecčehos. Můj manžílek, který nikdy nejde spát dříve než odbije půlnoc, je to holt noční ptáček, zamávalo dřívější stmívání tak udatně, že si s včerejším večerem šel lehnout už v osm večer, v půl deváté spal jako králíček v mechovišti, a věřte mi, opravdu ho nestihla žádná známá i neznámá civilizační či bakterio – virová choroba.

     Já tento čas mezi inverzí a sněhem vnímám jako příležitost k troufalým prosbám a žádostem směrem vzhůru. A opravdu se daří. Už nějaký ten týden mi v hlavě ležela jedna překrásná písnička z filmu “ Nezbedný bakalář“. No písnička, ona je to spíš koleda, kterou pan Zdeněk Štěpánek předvede se svým sborečkem otrhaných žáčků chudině v Rakovníku. “ To je panečku lahůdka, to je krása,“ napadalo mě, kdykoliv jsem na ní jenom zabrousila. Koledička se jmenuje “ Stala se jest divná věc“ a evidentně má kořeny v hudebně bohatém středověku.

     Vydala jsem se jako pavouček po síti a začala počítač používat konečně k tomu, k čemu by měl sloužit především. Šmejdila jsem po té písničce jako smyslu zbavená. Po třech týdnech byl ale výsledek více než tristní. Což o to, informací o  koledě jsem měla v hlavě více , než encyklopedie Britanica a z fleku bych mohla na toto téma vyučovat celý semestr na všech vysokých školách dohromady. Věděla jsem, že  koledičku si mohl klidně broukat už Karel IV., věděla jsem z jakého je chrámového sborníku, dokonce jsem si celý ten šílený text adventních a vánočních písní ze středověku vytiskla. No nic proti ničemu, ale má to osmdesát stránek, koleda tam je, ale bože můj, má úplně jiný nápěv a pozměněná slova.

   Moje zoufalství dostoupilo takového vrcholu, že jsem vyzbrojená lahví dobrého vínečka usedala k pianinu a zkoušela koledičku přesně podle filmové předlohy opět složit. Chápejte, nejsem cvok, jenom jsem si moc přála získat kousek krásné muziky v notičkách. A po tomto období, které vypadalo více k pláči než ke smíchu se stal zázrak. Při jednom internetovém slídění po písničce mi vyskočil na obrazovku nějaký sbor, který ji má v repertoáru. Nic víc. Okamžitě jsem vyhledala jméno a kontakt na paní sboristku, třikrát se nadechla, poslala směrem k nebi rychlou prosbu o pomoc a začala telefonovat.

   Paní se smála, nejdřív jsem jí musela třikrát vysvětlit, že opravdu nevolám z pokoje číslo dvacet šest v Bohnicích a potom začala vyprávět.“ To máte takhle, tu filmovou koledu totiž pánové skladatelé podle středověkého originálu upravili a předělali, čili není normálním způsobem dostupná. Ale pozor, v roce 1948 vyšla v nějakém nenápadném sborníku ještě dříve, než nastalo budování vánoc bez koled a Ježíška. A mě jí kdysi přinesl nějaký starý pán jako svoji krásnou vzpomínku.“ “ Jéééé, to je úžasné“, odpovídala jsem,“ a nevíte v jakém archivu, nebo jakým způsobem bych jí mohla získat i já“.

   Žadonila jsem zcela otevřeně.“ Ale jistě“, smála se ta dobrá paní, “ řekněte mi svůj e mail, já vám jí za chvilku pošlu okopírovanou“.  

   Na stole mi leží tři strany nádherné písně, překrásné koledy, pro mě to ale nejsou obyčejné noty, pro mě je to opět malé a možná, že i velké pohlazení od všech adventních, vánočních a nebeských bytostí.

  Nic není nemožné, stačí se jenom nevzdávat a cesty se sami otevřou.

                     Krásné dny vám všem ze srdce přeje Hangely Ann