Tma tmoucí od rána do večera si do mě rýpla a lehce netrpělivě mi připomněla, že advent se rozběhl celým krajem a nevynechá ani ten nejzapadlejší a nejospalejší kout našich domečků a bytečků. Bez zapírání a jakéhokoliv přehánění se přiznávám k tomu, že adventní čas je mojí krajinou plnou radosti a tajemného páchání zvyklostí, které by mě jindy během roku nenapadly ani ve snu.

      Vytahuji malinkaté nůžky a jakmile se setmí, což je okolo čtvrté hodiny odpolední téměř jistota, poctivě vystřihuji figurky do betléma. Bytečkem se rozléhá vznešená melodie rorátních melodií a vánoční ozdobičky se rozpustile houpají i na fíkusu. Tohle všechno zvládám jen tak, pro radost a z upřímného srdce. Co ale nezvládám a nikdy nebudu schopná mít pod kontrolou je hrůza spojená s pečením vánočního cukroví.

    Již minulý týden jsem při jízdě v tramvaji malém omdlívala při nenápadném a poté i nepokrytém odposlechu člověčích  dialogů a tlacháníček.“ Zdravím tě, tak co, kolik máte druhů,“ zněla nejčastější otázka, “ my dva, a co vy,“ vracelo se v odpovědích. Připadala jsem si jako v Norsku, nebo v Jižní Bolívii. Chvilkami jsem měla pocit, že rozhovory probíhají v češtině, ale chvilkami mi to nedávalo smysl a můj mozek odmítal rozklíčovat téma a uklidnit mojí rozrušenou mysl. Po jedné odpovědi, “ máme pět druhů, ale jen dva nazdobené,“ my to secvaklo.

    Lidičkvé vytáhli pečící plechy, zažloutlé listy s recepty po babičkách a pratetičkách, z krabic vyhrabali formičky a vykrajovátka a houfně se vydali na sjezdovku, která má u cíle nápis, “ POD DVACET DRUHŮ SI NETROUFNEŠ“. Přiběhla jsem do kuchyně celá rozhozená a minimálně tři hodiny se mnou nebyla žádná řeč.

   Pak jsem si ale řekla,“ ano, jsem nejneschopnější pečící tvor na světě, to nezakryji a  ani nezapírám, ale kruciš, mám v genech tolik prababiček, babiček, tetiček a mamču, které, kdyby mohly, tak obmotají do vánočního těsta celou zeměkouli a ještě jí na Severním pólu udělají tečku z ušlehaného sněhu, že to krátce a jednoduše nevzdám, a i já se s chutí připojím do té šílející a pečící většiny.“

   Nepřejte si vidět, co se po tomto vele odvážném rozhodnutí dělo u nás v kuchyni. Hnětla a hňoucala jsem hromady mouky, cukru, oříšků a různých koření. U trouby jsem si vyznačila odrazovou značku a kód, ze kterého jsem si zakázala utéct pod pokutou miliónu dolarů. Znejistěla jsem pouze v jedné chvíli. Při prodírání se perníkovým těstem mi přišlo takové nějaké hranaté a podivně neforemné. No jasně, nějakou záhadou se mi do mouky připletlo vykrajovátko srdce a já jako ten nejšílenější, adventní, pečící blázen jsme se ho snažila do těsta protlačit. Nešlo to, ale napadlo mě, že zapečené srdce v perníků není pro neschopnou kuchařku až tak špatná visitka.

   A až dneska hupsnu do tramvaje a uslyším vzdálené, “ zdravím, tak co, máte už alespoň tři druhy?“ , rozesměji se v duchu a pod fousky pošlu do éteru odpověď, “ pche, mám dvanáct druhů a JEŠTĚ JSEM NESKONČILA.“

   Krásné adventní skotačení a radování u pečení vám z celého srdce přeje Vaše HangelyAnn.